Za kulturou aneb Jak se nám líbily Ženy v běhu

Všichni se u nich prý baví, běžci i neběžci. A my jsme veselí občasní běžci, tak jsme také vyrazili do kina. S lístkem za necelou padesátku snad přežiju další posezení mezi chroupači kukuřice, však už zbyly jen lístky dopředu a na kraj. Nebudeme v centru.

"Příjemnou zábavu, občerstvení je támhle."
"Ale slečno, my jdeme na film, my už jedli."
Evidentně jsme jediní bez kbelíčku.

Usedám, vlevo mám macatou dvanáctku, která by místo sezení v kině sama potřebovala někde běhat. V ruce má kelímek s colou, vedle ní sedící matka distribuuje kukuřici na obě strany mezi své děti. Za námi sedící pár už také chroupe stejné menu, to se rozhodnu nevnímat. Aspoň že z druhé strany máme neobsazená tichá místa.

Film začíná.
Ještě přes nás překlopýtá dvojice s kyblíčkem někam doprostřed řady, asi byla fronta, no.
Už se to rozjíždí. Herecké hvězdy na plátně prožívají romantické chvilky. Zatím nepadla ani jedna hláška, kterých je prý film plný.
Vedle nás na tichá místa se svalil pár obrovitých romantiků. Obrovitá paní přišla s brčkem v puse, měla totiž plné ruce. Nesla obrovitý kýbl kukuřice.
"Tohle nemůžou sežrat!"
Moje první hláška pobavila víc než nepříliš veselý úvod filmu.
Ostatně, šlo tam i o smrt. Byla zobrazena jen náznakem, přesto dojala mnoho diváků natolik, že museli hrábnout do popcornu.

Film se posouvá dál. Čekám na něco překvapivého, co jsem ještě neviděl v traileru. Nic nepřichází. Ani nepřibíhá. Běhání je vedlejší, je jen zástěrkou k zápletkám, které se opakují v každém dnešním českém bijáku.
Pohodová muzika hraje a já vyhlásil sázku, jestli Otylkovi vedle nás do konce filmu spořádají celý kbelík. Fyzicky to snad není ani možné, tak velký žaludek nikdo nemá. Ale snaží se, to jo.

Herečky na plátně se snaží také. Oceňuji, že se ještě neobjevil záběr na zpocené tričko, které podle pokynů režiséra má přesně určený a ohraničený flek přesně tam, kde se žádnému běžci takto nikdy nevytvoří. Někdy se záběrům na sportování dá i věřit a Tereza Kostková vypadá skutečně uhnaně.
Když se nesportuje, je to samá romantika ze života. Dvanáctiletý metráček vedle mne někdy kvůli tomu dokonce přestane hrabat v kyblíku, zato si hlasitě srkne coly. Baví se hlavně u přisprostlých banalit Ondřeje Vetchého.
Ale jo, když vypnu mozek, dá se i pobavit.

Otylkovi vpravo ten film také žerou. A prožerou. Bez přestání střídavě nabírají popcorn. Jsou někde v polovině a začínám tušit, že mě překvapí. Soustavně se propracovávají ke dnu. Kulturního dna bylo dosaženo už dávno.
Film je také v polovině a je dávno jasné, jak to všechno dopadne, konec bude dobrý. Už není na co čekat a o co bojovat. Snad jen trumfnout kyblíkáře. Máme v kabelce pomazánkové máslo na večeři, tak si o něj říkám, abych jen prstíčkem zalovil a alternativně zapadl mezi žrouty v sále. Dostávám zákaz, musím to dokoukat hladový.

Ha, zápletka! Rodina má běžet maraton se zpopelněným tatínkem na zádech, ale urnu někdo ukradl. Zlata Adamovská vzlyká na lavičce.
Do ticha slyším, jak se matka ptá Metráčka, jestli má ještě colu. Nemá a vypadá to, že se přese mne chystá vyrazit pro novou. Nebo možná povypustit tu starou. Natáhnu nohy a dělám, že nevidím toužebný pohled mým směrem. Já tě, holka, vychovám. Metráček si na mne netroufl, první kolo jsem vyhrál.

Film jde do finále a máme tu další soutěž. Tipuji, zda se urna s tatínkem objeví ještě před cílem hodně nepravděpodobného závodu, nebo až po něm.
Můj tip ohledně Otylkových nevyšel. S hlasitým rachocením šmátrají už jen po dně. Vyhráli.
Herci na plátně také vyhráli. I ta urna se objevila.

Ještě než vůbec začnou titulky, Metráček se chystá ke startu. Natáhnu nohy o něco více. Jdeme i my do finále. Metráček vstává, dívá se na mne a zase si sedá. Asi toho vypil fakt hodně. Schválně se dívám na plátno, ukazujeme si kdo tam hrál, kdo složil muziku, kdo cvičil psy. Metráček zase vstává, už i jeho matka. Čtu kdo zajistil catering. Metráček vyrazil i s matkou přes moje nohy. Prohrál jsem.

V půlce titulků už vstala celá řada. Skrčím nohy a během deseti vteřin jsou všichni venku. Tady je to remíza, zase takový prudič nejsem, abych je nepustil. Někdo prostě číst asi neumí.
Filmaři v titulcích děkují sponzorům.
"Nechceš colu? Po Metráčkovi tu zůstal kelímek. Ale asi totálně prázdný."
Titulky skončily, světla svítí. Po Otylkových je pod sedačkami naděláno, oni vlastně nesnědli všechno! Vyhrál jsem!
Oni dokonce nevyhráli ani soutěž o největší nepořádek! V jiné řadě někomu kbelík asi explodoval. Jinde jsou pod sedačkami láhve.

Byl to opět zážitek.

Aha, a film? Ale ano, celkem slušné. Neurazí. Dokonce ani tak lákavý sportovní product placement se neobjevil. Vlastně si vůbec nezaslouží podobné zacházení.

Musíme se jít brzy proběhnout.
A příště vyrazit někam, kde nevedou kukuřici.

Google analytics