Vltava Run aneb od Šumavy k novým perspektivám (část 1)

Když jsem před rokem poměrně úspěšně povodil zrakově postiženého Vaška na jednom ze závodů Jizerské padesátky, byl to slibný začátek s vyhlídkou na možné další ročníky. V tomto roce na mne žádný lyžař s podporou nadace Leontinka nezbyl a jako náhradní řešení mi byla nabídnuta účast na květnové běžecké štafetě VltavaRun. Na závodě, o kterém jsem jen vzdáleně slyšel a neměl jsem na něj žádný názor, nijak mne neoslovil. Ale aspoň budu užitečný Leontince, říkal jsem si.
Těšit jsem se začal, když jsem od koordinátorky Radky dostal první informace ke společnému odjezdu a vůbec organizaci našeho týmu. O závodu jsem si stále nic nemyslel, ale aspoň se podívám na Šumavu, že?
 
 
Cestou z Prahy už se v mikrobusech vzpomínalo na předešlé ročníky a já začal pomalu chápat, že jdu do velké akce. A do dobré akce.
Předstartovní ubytování v penzionu Polka můj dojem jen umocnilo. Nádherné místo uprostřed fantastické přírody a navíc mezi lidmi, kteří vidí priority někde jinde (jasně, právě proto že nevidí...) - začátek byl více než dobrý.
 
 
Ráno šlo všechno ráz na ráz, protože Leontinka prostě umí. Zkoordinovat 12 běžeckých dvojic a 4 auta tak, aby všichni byli včas na svém místě a ještě co nejlépe se svým handicapem zvládli mnohdy ne úplně lehkou trasu, to byl jistě oříšek. Jen na vysvětlenou: Vltava Run je štafeta dlouhá 360 km, kdy každý běžec (u nás dvojice) absolvuje 3 úseky dlouhé v průměru 10 km. Ve dne, v noci, běží se nonstop. A i když sledujeme tok Vltavy, určitě to není jen z kopce. Právě naopak.
 
Já už předem věděl, že se naběhám o něco víc. Dostal jsem pod křídlo mladého, nadějného, ale přeci jen začínajícího Robina. Sympťák, který do 7 let života normálně viděl, ale postupně ztrácí zrak. Teď v devatenácti vidí obrysy, barvy, ale už nerozliší po čem šlape. Perspektiva: úplné oslepnutí. Když tohle jen tak u stolu věcně člověku řekne, nějak přestane být důležité, jestli je třeba vaše auto staré rok nebo 5 let. Na důvody, kterými si lidě kazí život se prostě podíváte jinak...
 
S Robinem jsme obdrželi na úvod rovnou 16 km úsek, běželi jsme jako pátá dvojice v sobotu dopoledne. Úsek sice snadný, po asfaltu, ale i já běžel do té doby na tvrdém maximálně patnáctku...
 
 
 
Předchozí čtyři dvojice nasadily vysokou laťku a my nechtěli zklamat. Vyrazili jsme tedy srdnatě, vyladili společné tempo a polykali kilometry. Do toho jsem ještě stačil dělat fotky, občas něco natočit na video a ještě Robinovi vykládat o krásách horního toku Vltavy a Lipna, které nemohl vidět. Dobré to bylo. Než Robinovi začalo docházet.
 
Náš úsek ze Stožce do Nové Pece jsem znal z dávného inlinového závodu a věděl jsem, že nám toho do cíle zbývá ještě dost. Navíc na silnici zbyly nemilosdné kilometrovníky, které ukazovaly ještě 6 km a Robin už vadnul. Nastoupila psychologie. Pro jistotu jsem zkontroloval, jestli Robin fakt nevidí pod nohy a pak jsem prohlásil: "Dobrý, už jen 3,5." Robin odpověděl, že to je dobře. Takže jsem jej pak půl hodiny lakoval a modlil se, aby to vyšlo. A vyšlo to. Plánovaný čas jsme sice nestihli, ale relativně v klidu jsme zvládli náš nejnáročnější úsek.
 
Alespoň jsme si mysleli, že to nejtěžší je za námi...
 
 
(foto: autor a Nadace Leontinka)

Google analytics