Vltava Run aneb O jednom téměř rozskočeném srdci (část 2)

S Robinem jsme v sobotu dopoledne zvládli svůj první šestnáctikilometrový úsek (viz Část 1) a popravdě, i moje nohy tu asfaltovou porci docela cítily. Při čekání na doběhnutí poslední dvojice z našeho mikrobusu na velkou předávku (tam štafetu převezmou běžci z druhého mikrobusu) jsem byl rád, že jsem se došoural zchladit si je do Lipenské přehrady.

Po velké předávce jsme nasedli a podél trati (chudáci běžci kopírovali hlavní silnici) jsme si dojeli do blízké vesničky na oběd. Venkovská pohodová hospoda, dobré jídlo a pití a kolem nás probíhající závodníci - to byla ta správná směs na relaxaci před nočními etapami. Po obědě jsme se posunuli do Vyššího Brodu na vyčkávací pozici - odtud jsme se vpodvečer měli přesunout na další velkou předávku a strávit první polovinu noci na trati. Takže bylo třeba si odpočinout - a vypuklo něco, co jsem ještě neviděl...
 
 
Spolu s dalším týmem jsme rozhodili spacáky na trávu uprostřed ještě nefungujícího kempu a snažili se urvat aspoň chvilku spánku (někteří se snažili dostat tajně i k plechovkám piva, neboť alkohol byl od pořadatelů i naší kapitánky přísně zakázaný... ). Prostě jsme tam leželi a odpočívali a kolem nás projížděla další závodnická auta s cedulemi Vltava Run a spousty turistů, kteří asi nechápali...
Po zhruba tříhodinovém polehávání jsme totiž sedli do auta a jeli na předávku. A během 50 km jsme na mnoha místech viděli úchvatné obrázky housenek ve spacích pytlích okupujících loučky, parčíky a odpočívadla. Mezi rozkvetlými pampeliškami a nádhernými pošumavskými kopci to byl pohled opravdu velmi netradiční. Všichni měli stejnou taktiku: co nejvíce si odpočinout.
 
Zato v našem týmu se taktika začala měnit. Evka, tradiční účastnice mnoha sportovních klání, si pochroumala nohu a měli jsme obavu, aby zvládla svůj úsek, ze kterého ji navíc nebylo možno stáhnout - běželo se přírodou bez přístupu k silnici. Dali jsme hlavy dohromady a tento kopcovatý třináctikilometrový úsek byl přidělen ... mně a Robinovi. Já zajásal, Robin radši nic neříkal...
 
Dojeli jsme na předávku do malé vesničky zcela zaplněné polehávajícími běžci a chystali se na svoji porci. Už cestou jsme viděli nad kopci černé mraky, při přípravě na start z nich začalo hřmít a blýskat se. Tak se tomu nevyhneme... Robin stále mlčel, já vymýšlel jak jej motivovat a při tom jsem porovnával vytištěnou mapu a mapu, která byla vystavená u startu. Trasa na nich vedla zcela jinudy a nemohl jsem se dopátrat proč. Až pak jsem to zjistil - na té vytištěné byly všechny čáry vyznačující trasu posunuté o 3 cm doleva. Chyba autora mapy byla odhalena a já se uklidnil - nebude to tak drsné. Jen mi stále nevycházely vrstevnice a zveřejněný profil trasy. Čekalo nás podle něj 3,5 km do kopce, pak krátká náhorní rovina a dlouhé 8 km klesání.
 
 
Start! Každá předávka Leontinky byla událostí, neboť ostatní soupeři nám fandili a podporovali nás jak se dalo. Takže za ovací davu jsme vyrazili a chvilku hledali vhodné tempo, šlo se hned do kopce. Po kilometru jsme se skvěle sladili a já se pokoušel Robina povzbuzovat, varovat ho před výmoly a upozorňovat na to, jak ukrajujeme z našeho stoupání. Po zhruba 3 kilometrech jsem ale stále marně vyhlížel vrchol, před námi se zvedaly stále stejně vysoké svahy a bylo jasné, že stoupání bude pokračovat. 4 kilometry, 5 kilometrů a stále nic. Robin už prudší úseky chodil pěšky, já marně zkoumal mapu a jediným pozitivem byla úžasná krajina s čím dál většími výhledy a krásný vlahý vzduch po dešti, který nás naštěstí minul.
 
A stoupali jsme dál! Když už jsme byli téměř bezradní, byli jsme na vrcholu. Minimálně 6 km náročného stoupání Robina dorazilo, musel si dát čokoládu a pomalu se rozhýbával dál. Hasiči na křižovatce nás povzbudili, že teď už to jde dolů. Ano, šlo. Asi kilometr. A začal další kopec, ještě mnohem prudší!!! To už jsem nechápal vůbec a i naši soupeři nevěřícně kroutili hlavami. Navíc i proto, že jsem kromě povzbuzování Robina začal popohánět i je.
 
A pak mne to trklo. Při měření profilu v mapě se grafik podruhé spletl a prohodil start a cíl. Takže jsme to měli 8 km do kopce, 2 km zvlněné a pak jen 3 km dolů na předávku. No jo!!! Takže ještě kilometr stoupání. Robin byl na kapačky a já na koni, protože jsem konečně věděl co se děje.
Na vrchol jsme se jakžtakž vydrápali a pustili se do seběhu, poměrně strmého a později i kamenitého, kořenitého a kluzkého v počínajícím dalším dešti. Robina jsem vzal za ruku a opatrně jsme scházeli dolů s nebezpečím pádu na každém kroku. Od parťáka už zazněla i sprostá slova, ale ještě drsnější byli ostatní vidící běžci. Psychika pracovala i u nich. Ovšem jakmile zjistili, že se potkávají s prakticky slepým závodníkem, zmlkli a vydolovali i slova povzbuzení. Ta jsem jim vracel, protože někteří už toho měli také dost. Trať byla pěkná, ale i já byl trochu otrávený takovou pořadatelskou chybou. Už jsem se těšil do cíle, chvilku pršelo i vydatně...
 
 
 
A pak jsme vyběhli z lesa. Pár set metrů po louce, kde déšť postupně ustával, kapkami pronikly sluneční paprsky a otevřel se fantastický výhled do lesů na jedné straně a do rovin před Budějovicemi na straně druhé. Neuvěřitelná krása podvečerního výjevu způsobila, že jsem svému parťákovi překotně popisoval všechno okolo, fotil a jásal jako malý kluk. V tu chvíli jsem myslel, že se mi doslova rozskočí srdce. Tak přesně tento okamžik jsem potřeboval po několika náročných měsících, kdy se krása trochu skryla za těžké mraky! Když jsem myslel, že už tu radost ani nevydržím, uviděl jsem pod námi náš cíl. Věžovatá Pláně!!! Nízké teplé sluneční paprsky osvětlily úhlednou vesničku s malým kostelíkem a nad tím vším se rozkročila duha přes celou oblohu. Vběhli jsme do úzké uličky, kde nás hnali do cíle úplně cizí lidé a na návsi nás čekalo neskutečné přivítání ode všech, kdo stáli na nohou. Jestli jsem v poslední době postrádal trochu štěstí a uspokojení, tak tohle bylo prostě absolutní! Věžovatá Pláně! Sem se vrátím! Vrátíme - protože ta duha jakoby byla symbolem pozitivních změn i ve vzdáleném domově. A sdílená krása je mnohem hezčí.
 
 
Ale teď jsme na závodech. Radka nás hnala do auta, musíme na další předávku. A zastavit v Krumlově v pekárně. Jede se dál. Přesto tento zážitek v nás zůstane navždy.
 

Google analytics