To co slouží životu

Chřipková epidemie vsákla i mne a je tak možnost dokonce i z postele dohnat některé dluhy z uplynulých měsíců. Dokonce velmi vhodná možnost, vzhledem k aktuálním skutečnostem.

V říjnu jsem se byl proběhnout ve vichřici a napsal o tom zamyšlení o plánování rizika. A nejasně jsem slíbil i další téma, které se mi v liduprázdném lese honilo hlavou. Téma o lidech je tady!

Stál jsem tehdy na podzim v lese, kolem mě létaly větve a zůstávaly ležet na zemi. Časem padlo i pár stromů, které nevydržely nápor větru. Ten vítr byl velmi čerstvý, ale celý les určitě neponičil. Větve na zemi byly často suché, některé byly obrostlé jmelím, některé byly naopak evidentně ještě mladé a čerstvé. Pohled na ně byl zprvu smutný.

Při zvednutí hlavy jsem naopak viděl koruny stromů, které se kymácely a bojovaly o přežití. Dařilo se jim to, jen od nich občas odletěla suchá větev nebo balík jmelí. Snižovaly tak svůj odpor vůči větru a ulehčovaly si život. Očišťovaly se, zbavovaly nefunkčních částí či parazitů. Nebyly pro ně dobré.

Počkat - téma mělo být o lidech! Dobře. S větvemi to je podobně jako s lidmi. I my stejně jako stromy bojujeme s větry ze všech stran (ano, legrační připomínky si užijte :-) ). Snažíme se ustát spousty sil, které nás vychylují z rovnováhy, chtějí nás zlomit či vyvrátit z kořenů. Jako lidská stvoření jsme určeni svůj boj bojovat ne zcela sami, ale nejlépe společně s dalšími lidmi. Ti lidé k nám přirůstají tak trochu jako větve ke kmenům a mají pro nás v danou chvíli určitý smysl. Za nějakou dobu se může projevit, že se ten smysl ztratil a člověk-větev postupně uschne. Nebo nám začne odebírat sílu tím, že se věnuje jen sobě - parazituje jako jmelí.

A pak přijde větřík, který zesílí a v určitý okamžik se ukáže, že tyto větve pro nás už nejsou dobré. Jak řekl jeden známý filozof, dobré je to co slouží životu. A náš život je lepší i bez těchto větví. Ty zůstanou na zemi a náš kmen tím zesílí a koruna si ulehčí a zkrásní.

Tak tohle se mi honilo hlavou při pohledu na tu spoušť.

O pár týdnů později došlo k setkání s člověkem, který nechtěně potvrdil to co tvrdím pořád a posunul přemýšlení o větvích na stromě o kousek jinam. Mimo les, do sadů a do zahrad. Tam rostou stromy a rostliny, na které se naopak někdy větve přidávají. Předem jen vytušíme, že přidáním kousku dřeva můžeme dosáhnout zcela nové kvality, nového života, nové krásy a vůně. Vyplatí se o takovou větvičku pečovat, nenechat ji zlomit či uschnout. Vyplatí se dát jí šanci i když na první pohled by stála třeba už i za odříznutí. To co je důležité, je někdy očím neviditelné. I to co je dobré, nemusí být někdy hned zřejmé. A přitom to může být zdrojem života. Někdy i na suchém stromě kvete jedna jediná krásná větev. I ta potěší.

Jaro je k péči o život velmi vhodné. Ať to kvete!

Budu se muset brzy jít proběhnout, ať té filozofie není až moc… :-)