Báječné ženy, lyže a Valentýn aneb Jak jsem se málem upíchal

Když jsem před 4 lety potkal Báječné ženy v běhu, nevěděl jsem nic. Teď už vím. Je jich přes 5000, moc se nehádají a jdou skoro do všeho. Takže jsme některé z nich přesvědčili, že i běh na lyžích je báječný sport a některé z nich už mají za sebou i Jizerskou padesátku.

Na takovou partu ochotně reagují i pořadatelé sportovních akcí a rádi jim umožní start, neboť pohoda a klídek spojené s dámským odhodláním a výdrží jsou ty pravé ingredience pro dobrou atmosféru mezi účastníky.
 
 
Měli jsme jarní prázdniny. Když jsem vymýšlel, kam s mými báječnými dcerami vyrazit, padla volba na okolí Božího Daru, kde jsme byli jen v létě, v dešti a v mlze. Jakmile jsem objednal ubytování, zjistil jsem, že se zrovna na Božím Daru koná Karlův běh, tradiční závod na běžeckých lyžích. Řekl jsem si tedy, že si jej užiju jako divák, nechtělo se mi hlásit se na poslední chvíli. Jakmile jsem se takto rozhodl, na stránkách Báječných žen se objevila fotosoutěž o startovné zdarma... Co vám budu povídat, soutěž jsem vyhrál a se slovy "To jsem tomu dal, o prázdninách budu vstávat v pět" jsem se na kratší variantu Karla přihlásil (to aby na mne zbytek rodiny nemusel dlouho čekat). A těšil se na báječné počasí, které slibovaly všechny předpovědi.
 
V neděli hooodně brzy ráno jsme naložili auto a frčeli za výhledy na Božák. Dvacet kilometrů před naším cílem jsme vjeli do mlhy a už jsme ji neopustili. Poslepu jsme našli nejvyšší městečko v Čechách, poslepu jsme našli parkoviště a registrační kancelář závodu. Bylo to na poslední chvíli a abych nezdržoval, hned jsem hlásil, že jsem od Báječných žen v běhu. Nikdo mi moc nerozuměl, tak jsem zkrátil svoje představení na to, že jsem Báječná žena. To už si mne v místnosti všimli opravdu všichni. Za chvíli dokonce přišel kdosi, kdo pro mne měl číslo a startovní balíček. Všechno klaplo, teď už jen to slunce... Poslepu jsem našel start na rozlehlém a velmi kvalitně zasněženém rašeliništi a zapojil se do startovního pole. Přede mnou dvě Němky s batohy, před nimi se v mlze rýsovali starší i mladší žáci pořadatelského oddílu. Němky mne pustily dopředu během krátkého rozhovoru, děti jsem se rozhodl přeskakovat po odstartování závodu.
 
PRÁSK!
Děti vystřelily dopředu a ze všech sil se hnaly, kličkovaly a padaly. Praví severští bojovníci! Foukal ale protivítr, tak se projevila jejich poloviční váha a začaly zůstávat vzadu. Já naopak svoji váhu rozhýbal do nečekané rychlosti, aby mi neujela moje hmotnostní kategorie. Začal jsem se bát - velká část soupeřů pouze soupažila a každý pokus o střídavý běh znamenal ztrátu pár decimetrů. Nu což, budu píchat taky. A ono to šlo! Trať se vinula krásným lesem, mírně do kopce i mírně z kopce. Na prvních šesti kilometrech bylo snad jen 150 metrů, kde se opravdu stoupalo, tam píchači ztráceli. Ale jinak se jelo svižně s mnoha pěknými výhledy do husté mlhy. Jen přibližně jsem tušil, ve které části trati se nacházíme.
 
Střední část závodu je poměrně monotónní - nenáročné roviny nebo táhlé kopce, kde nebylo o čem přemýšlet - muselo se píchat, až ruce bolely. Pak se začalo objevovat více stoupání a vedle mne se objevil mladý Petter Northug. Bylo mu asi 13 let, ale nešetřil nás a nenechal se rozhodit ani důrazným varováním, když jednomu soupeři omylem párkrát najel na patky. Prostě nás chtěl porazit, byl z domácího klubu. Začalo mne to bavit a to i proto, že MiniNotrhug měl opravdu dynamit v rukách a jeho odpichy byly čím dál vzteklejší a northugovatější. Z čehož jsem usoudil, že už někde bude cíl. Kluk do toho šel s takovým odhodláním, že se se mu v mírném sjezdu zařízla lyže a on sebou říznul přímo před nás. Při vyhýbání jsem jej povzbudil, protože se mi opravdu líbil jeho boj - ale nečekali jsme. Motali jsme se nádherným lesem, ze kterého byly vidět jen nejbližší stromy a byla to prima jízda do neznáma. Když už jsem skoro nemohl, objevila se cedule "Boží Dar 1 km" a já vytušil, že jdeme do finále. Ten kilometr přes rašeliniště byl ukrutně dlouhý a zezadu se přiřítil ukrutně naštvaný Northug. Píchali jsme co to šlo, ale on byl prostě lepší. Těsně před cílem jej za to odměnily pokřikem jeho jedenáctileté fanynky a to jej nakoplo ještě víc. Vysněženou ulicí kolem domu Lukáše Bauera jsme za ním doplápolali na božídarské náměstí, kde byl cíl. A mlha. A stan s občerstvením. A s mnoha vysmátými soupeři. Prostě s tradiční atmosférou po společném boji se sebou, s ostatními lyžaři, dnes i s hustou mlhou.
 
A dnes také s bolavými rameny a šíjí. Tolik jsem toho na běžkách ještě v jednom kuse nenašťouchal. Nebaví mne to, nelíbí se mi to, ale prostě jsem musel soupažit tak jako všichni okolo. Velmi tomu nahrává trať závodu, která je nenáročná a za hezkého počasí velmi "kochací". To se nám potvrdilo v následujících dnech, kdy se mlha rozpustila a my si mohli dosyta užít slunce v tomto krásném pohraničním kraji. Bylo to prostě báječné a já rád předám štafetu startovného zdarma další báječné ženě, která si jistě Karla také užije. Trať je pro to ideální, valentýnský termín také!
 
 
 
Dodatek: o týden později se konala Jizerská padesátka. Jako už tradičně, pro kratší závod jsem báječným ženám poskytl morální a voskovací podporu a při delším závodě povzbudily zase ony mne. A jak je v této zimě zvykem, i na "Jizerce" jsem si pěkně zapíchal a Báječné ženy viděly můj historicky nejrychlejší čas. Prostě - bylo to báječné!

Díky pořadatelům, díky spolubojovníkům, díky svatému Petrovi, díky Báječným ženám a díky i té nejbáječnější ženě.

Google analytics