To byla pořádná párty!

24.06.2021 11:11
Vážení sváteční hosté, přátelé, rodino,
jsem rád, že jste součástí mé největší narozeninové oslavy, poslední v tomto životě. Dalších oslav se vzdávám, už jsem vám to většinou vysvětlil. Slavím už celý rok a dnes bude jeden z vrcholů.
 
Tahle velká párty má svůj původ už někdy v mých 12 letech, kdy jsem poprvé slyšel o triatlonovém železném muži a jednoho jsem dokonce i osobně znal. Letos přišel čas se do něj pustit osobně také - právě dokud je čas, že ano?
 
A jak to udělat nejlépe? Vymyslet si vlastní akci! Nejdelší den v roce! Krásná krajina! Sám sobě hlavním rozhodčím! Celá trať doslova obsypaná dosavadními životními vzpomínkami a zážitky! Vy všichni, kdo jste v mém životě, tu někde podél trasy máte místo, protože s vámi jsem zažil spoustu věcí, legrace i napínavých okamžiků. Podél trasy je i pár pozůstatků po těch, kdo na téhle párty ani dál v mém životě nechtěli být. No, asi mají nějaký lepší.
 
Bude to triatlon Orlí cestou.
Tak pojďme na to!
 
 
Plavání.
Start u písníku. Tady jsme se už tolikrát povalovali na dece u vody a na slunci nasávali všechny vůně léta. Plaveme třikrát okolo ostrůvku, ke kterému jsme se vydali s dcerou Štěpánkou na její první skutečný plavecký výlet. Bylo jí asi pět a s mojí podporou si udělala první "dálkový" rekord, na který jsme byli oba pyšní. Dnes bude dělat podporu oba mně a snad budeme moci být pyšní zase.
 
Cyklistika.
Začínáme průjezdem nad Hradcem, odkud jsou vidět prakticky všechna důležitá místa a lidé mého místního života. Tam někde dole většinou asi ještě spí. Ale pozor, tady nečekaně vidím  na verandě přátelskou svědkyni mnoha mých peripetií, nakonec mi musela svědčit i svatbu! To jsou náhody! Ale jedu tak rychle, že mě nepoznala.
 
O kus dál v lesích jsem trávil nekonečné dny s dětmi i s některými z vás, na kolech, na bruslích, pěšky, pořád!
A hele, Orlice! I tady jsme se společně slušně vyřádili!
Opočno. Zde se propojilo hned několik mých příběhů! Stejně o nich ten román jednou napíšu, protože některé souhry jsou prostě neuvěřitelné!
Stoupání k Orlickým horám. Znám tu každou zatáčku, tak často jsem snad žádnou jinou cestou nejel. Vždyť víte...
 
 
Deštné. Lyžovali jsme tu, jezdili na kolech, málem jsem tu párkrát padnul vysílením.
Dnes ale padnout nesmím, šplhám na Šerlich. Tamní borůvkové knedlíky, sníh, západy slunce, ranní příjezdy, čerstvý vzduch a přes tamten příkop jsme vždycky hned běželi "do křoví".
Teď sešup dolů. A hele, v dálce vidím Králičák! No, také vzpomínka. Však tam brzy zase vyrazíme.
Orlické Záhoří. Jedna z nejmalebnějších krajin, s malebnými prožitky. Tak jako všude jinde.
 
Otočka u Bartošovic. Odtud jsme hned několikrát pořádali podle švýcarského vzoru výjezd na inlinech zpátky na hřeben. To byly časy!
Jaké "byly"??? JSOU časy! Do Švýcarska se chystáme taky, třeba mě tam zase něco bláznivého napadne.
 
Aha, čas! Čím dál víc ho trávím při pauzách u auta, se Štěpou už máme nacvičený systém občerstvování, pomáhá mi dokonale. Ona nedávno jen tak uběhla maraton a i proto musím vydržet. Musím ji překonat a udržet si autoritu! Jen kdyby mým blízkým už z auta nezačala hlásit, že už po kole nic neuběhnu. To se plete, holčička!
Plete se i moje úžasná Radka, která stále opakovala, že zemřu. To byla její podpora, haha. Kromě toho mi udělala válečný sestřih na hlavě, takže do boje vlastně dobrá podpora.
Ale já nezemřu! Vedro je více než pekelné, dávám si veliký pozor, aby můj pokus neskončil potupně, třeba i jen totální dehydratací. Tohle je má jediná šance na železňáka, to musí vyjít!
 
 
Maratonský běh.
No, běh to úplně všude není, úseky na slunci ve výhni jen chůzí, do kopců taky. Hned v prvním z osmi pětikilometrových okruhů vidím, že je zle. Celé to dnes nezvládnu, to už je mi jasné. Přemluvím se ke dvěma dalším okruhům a pak  jen sedím, piju litry čehokoli co teče a lapám po dechu. Počasí nás vypeklo. Doslova.
Po zhruba 16 km běhu se rozhodnu vypnout stopky. Musím vyřešit rodinné povinnosti a dalších 26 km absolutního trápení by nebylo něco, na co bych později s radostí vzpomínal. Štve mě to, ale zdraví a jakási hrdost a touha po dobrém dojmu jsou přednější.
Počkal jsem na svoje dva spolubojovníky. Jeden dokončil celý závod vteřinu před šestnáctihodinovou hranicí a má toho dost. Druhý ztratil mnoho času na kole a běh si prý dokončí ráno. Jsou to nezmaři. Já si dám klid. Pořádně se vyspím a budu odpočívat.
 
 
Neděle ráno.
V 5 hodin se sám od sebe probouzím a cestou do koupelny mě kupodivu nic nebolí. Venku je svěže, i když má přes den být až k 35 stupňům, hůř než včera. To by mě zajímalo, jak to dnes ten Petr dokončí. Je to šílenec, chce si zasloužit tričko.
A já - mně to stačilo.
Cože? Že bych byl jediný, kdo to nedá? To triko si pak radši snad ani neobléknu! Dalšího ironmana už pokoušet nechci - a to to nechám navždy jen tak? Já se snad ani ke své ženě nebudu moci přiblížit!
Beru láhev, sedám na motorku a vracím se na trať. Začíná to zase pálit, ale vím, že dnes to vyjde. 5 koleček je perných, trvá to strašně dlouho, na konci už je to zase boj o život, ale železňák je můj. Budu na sebe hodný a uznám si ho. Vždyť jsem sám sobě rozhodčím - a tak to je správné i mimo závody.
 
Nebylo to ani trochu jednoduché, přes 1700 metrů převýšení, šílené vedro, jako premiéra vlastně úplně bláznivé. Tričko si zasloužím a basta.
Na těch 226 km mi proběhl hlavou celý život, který jako premiéra je také tak trochu bláznivý. Ale tak jako teď o víkendu všechno plyne, na sebe navazuje, ve smyslu kalokagathie, dobré karmy, jinu a jangu, deseti přikázání, rodičovských rad a vzorů, v rytmu vlastních pečlivých rozhodnutí, tak to jde po celou dobu mojí životní cesty. A jak jsem říkal v úvodu mého proslovu, na té cestě jste vy všichni a já jsem rád, že tu se mnou slavíte. Děkuji vám a slibuji, že stále nebudu hodný a rozumný.
 
A teď mi už dejte něco k pití!
Díky, táto a mámo, díky, Štěpo a Sylvo, díky, Radko.
Zpět