Ještě že to nevidíš...

Rok 2017 nezačal úplně nejlépe a když byly v únoru spuštěny registrace na Jizerskou padesátku 2018, neměl jsem vůbec chuť. Chuť se nedostavila ani během léta a podzimu, tak jsem Jizerku pustil ze zřetele. Ale co dělat, když už rok máme zamluvené ubytování??? Bude charita! Napsal jsem spřátelené Nadaci Leontinka, pro kterou už jsem jednou trasoval zrakově postiženého lyžaře na 10 km trati a strávil s ní krásný víkend na běžecké štafetě VltavaRun. Jejich odpověď byla: ano, potřebujeme tě. Dostal jsem přiděleného zatím neznámého nevidomého Marka, a to na celou padesátku. S totálním slepcem jsem nikdy nic nejel. Že prý to spolu zvládneme...
 
Minus dva týdny
Na relaxační vyjížďce po Jizerských horách jsme se s mojí spolujezdkyní kochali krajinou a v tu chvíli nás předjela povědomá dvojice z Leontinky - vodič Petr s nevidomým Ivošem. Když spolulyžařka zjistila, že ji předjel slepec, propadla těžké depresi. A já později také - v hospodě mi Ivoš prozradil, že tu padesátku jedu s velmi rychlým a ve sjezdech nebojácným borcem.
 
Minus jeden týden
Marek nemůže jet ze zdravotních důvodů, ale mám místo něj přidělenou Evu, která si chce odbýt svoji premiéru na 50 km. Je to srdcařka, která jde jako buldok za svým cílem, ale někdy jsou hlava a emoce silnější a to přináší nečekané komplikace. Že prý to spolu zvládneme...
 
Minus tři dny
Prý je potřeba trasér i na sobotní 25km závod. Tak jo, když už tam budu. Jizerku jsem vlastně ani nechtěl jet, teď jsem nominovaný hned na dva závody. Radši jsem se s tím nikomu nevytahoval. Že prý to zvládnu...
 
Pátek
Večer před zcela neplánovanými 75 km na lyžích se už nestalo nic podstatného. Jen nám onemocněla a nepřijela jedna závodnice a jedna fanynka, kolega na chatě mi omylem vyřadil z provozu povinný telefon, málem jsem převrátil auto ze svahu a málem jsem přejel černou kočku. Samé prkotiny.
 
Sobota
Máme medaili! Tedy my ne, ale Ester nám z Koreje zařídila krásný budíček. To se hned lépe vstává!
Lyže jsme včera dokonale připravili a začal jsem se konečně těšit. U stanu Nadace Leontinka jsem byl vřele uvítán a čekali jsme, až dorazí můj parťák pro pětadvacítku. Když dorazil, tak se ukázalo, že jede se svým otcem a já vůbec nejsem potřeba. Tak jsem okamžitě vypálil za naší skupinkou z chalupy, protože jsme stále měli nevyužité startovní číslo po marodovi. Než jsem si pro číslo doběhl, telefon z Leontinky: Vrať se, máme dalšího potřebného! Zrušil jsem tedy svoje číslo a letěl zpátky za slepci. Čekal tu na mne Jakub, tzv. zbytkáč, který potřeboval vodiče kvůli orientaci v davu. Podali jsme si tak akorát ruku a šli na start. Vyrazili jsme opravdu svižně. Čtvrthodinku před hlavním polem jsme měli dokonalou stopu a já odhadoval, kde nás zdraví borci dojedou. Nakonec jsme vzdorovali nečekaně dlouho a pozdější vítěz nás minul až v hlavním stoupání na Rozmezí. Jakub si to dával pěkně... A to i přesto, že mi v polovině prozradil, že kromě jiného špatně rozeznává žlutou barvu. Hádejte jakou barvu má vodičská vestička?
10 km před cílem Jakub začal fyzicky tuhnout a vzápětí se dostavila i mírná mrzutost, protože zjistil, že nedosáhne svého plánovaného času. Takže nastoupilo koučování a do cíle jsme to doklepali. Jakub byl rád za 2:15, užil si to a to bylo hlavní.
Dokud jsem byl rozehřátý, vzal jsem Evku a vyrazili jsme na krátkou projížďku, abychom zjistili jak nám to spolu zítra půjde. Šlo nám to velmi dobře, zítra to bude paráda.
 
 
Neděle
Evka je ráno nervózní a poté se ukazuje, že asi i nemocná. Ale pojedeme. Dvacet minut před startem zjišťujeme, že možná nepojedeme, protože někde zapomněla lyže. Deset minut před startem získávám ze Skiservisu Mára náhradní lyže. Minutu před startem podlézáme ve startovní rovince reklamy a dostáváme se k našim. Start stíháme (viz minulý příspěvek)
 
U Buku (2 km)
Evka je pořád v šoku, že po všech peripetiích opravdu jedeme. Snažím se ji uklidňovat jak to jen jde.
 
Nová Louka (4 km)
Hravě zvládáme první složitější sjezdík a trochu se rovnám. Evka stále vypadá vyděšeně a tak trochu mimo.
 
Kristiánov (6 km)
Přikazuju na občerstvovačce jíst a pít, nesmí se nám v žádném případě rozsvítit "hladové oko".
 
Kopec (8 km)
Předjíždí nás docent Pirk a něco si bručí pod vousy, které nemá. Věřím, že to je pochvala pro nás. Ostatně, i v tlačenici tří stop jsou k nám lidé většinou ohleduplní a mnozí zafandí. Všechno to přeposílám na Evku a pořád se snažím zjistit, jestli už je OK. Popravdě - asi není.
 
Rozmezí (9 km)
Evka chce napít a při zastávce na nejvyšším místě trati se mi konečně zdá trochu v klidu. Možnost ukončení závodu odmítá. Jedeme.
 
Čihadla (10 km)
Blíží se k nám vrtulník a zrovna vidíme, jak špička jede na 32 km. Evka moc nemluví. Takhle já Jizerku vůbec neznám.
 
Smědava (15 km)
Po dlouhém sjezdu a rovině jsme už definitivně srovnaní a samozřejmě jedeme dál směr Jizerka. Evce je zima, ovšem vzhledem k další trati a směru větru vím, že se zahřeje. Na občerstvovačce si říkám o dva gely, musíme být energeticky stále v plusu. Strkám je za triko.
 
Bunkr 1 (20 km)
Nejnáročnější sjezd dáváme "na hůlce" a zcela bravurně. Evka chce gel a já zjistil, že oba za trikem už byly otevřené. Půlku mám na vlastní kůži. Druhá půlka staví Evku na nohy.
 
Jizerka (23 km)
Na občerstvovačce sníme co se do nás vejde a píšeme SMS do Leontinky, že už to máme skoro v kapse.
Lyže nám drží, jediným problémem je litr čaje, který jsem ráno vypil. Musím do lesa. A jedeme dál.
 
Bunkr 2 (24 km)
V prudkém výstupu předjíždíme klátící se postavu ve fotbalovém dresu. Má toho evidentně plný brejle. Dodává nám sílu, že i někoho předjíždíme. Naopak nás s úsměvem předjíždí Renata z Brna, kterou jsem viděl před 4 lety na legendárním běžkařském soustředění Báječných žen v běhu. Asi tehdy nebylo tak úplně zbytečné...
 
Promenádní (26 km)
Klátící se postava ve fotbalovém dresu je Jakub Kohák. Pomalu nás zase dojel a když se jej zeptám jak to jde, pronese tento sportsman tělem, duší i růžovým batůžkem na zádech krátkou hlášku: "Na hovno!" Tady si opravdu nikdo na celebritu nehraje.
 
Promenádní (27 km)
Evka vadne, vůbec to neubývá. Spolknu větu "Ještě že tu rovinu před námi nevidíš." Zase pijeme.
 
Jak to vidí nevidoucí...
 
Smědava (29 km)
Na občerstvovačce kradu další gely. Evka ví, že ji čeká nejhorší stoupání a zahajujeme jej rozvážně, stále to máme do cíle daleko. Po dvou kilometrech musíme zastavit, blíží se krize. Jedinou útěchou je, že horší už to profilově nebude.
 
Žďárek (35 km)
Začínám být optimistický, ale stále vyzývám k šetření silami. Když to slyší okolojedoucí soupeř, se smíchem hraje uraženého, protože on prý už nemá co šetřit. V tu chvíli s námi kousek jede i liliput, kterého jsem potkal už na startu. Dáme řeč a já si v téhle naší partě připadám tak trochu jako mimoň, když se jindy rozčiluju třeba nad špatně namazanými lyžemi. (Dnes k tomu nemám jediný důvod, protože jak já na mých, tak Skiservis Mára na Eviných lyžích jsme udělali skvělou práci). Jediným problémem je další litr čaje, asi ze včerejška. Z lesa při tom vyženu jednu ze soupeřek, se kterou jsme krátce konverzovali před čtyřmi kilometry. 
 
Hřebínek (40 km)
Je to jasné, docvakneme to. Ještě Evku donutím něco sníst a užívám si obdivné pohledy všech okolo. Něco z toho obdivu si nechávám už i pro sebe, protože ráno to vypadalo opravdu dost zle...
 
Olivetská hora (43 km)
Naše strojové tempo nedovolí přemýšlet o krizích, prostě jen jedeme a neplýtváme silami.
 
Vládní (46 km)
Předjíždíme paní s číslem něco přes 4500.
"Jé já bych chtěla jet taky za vámi, vy na ni tak hezky mluvíte, mě to tak uklidňuje."
"Tak pojďte, každý soupeř za námi je dobrý :-) "
 
U Nové Louky (47 km)
Povoluji Evce zrychlit, jestli ještě může. Moc to nejde, ale opatrná euforie začíná.
 
U Buku (48 km)
V posledním sjezdu ani neuvažuju, že bychom jeli na hůlce. Evka stojí na lyžích jako přibitá, stopa (tak jako překvapivě na celé trati i po 4000 lidech) je skvělá.
 
Cíl
Je to taaaaaam!!! Evka už ani nějak nemá sílu se radovat, jen se o mne opře a stojí. Dokázala to.
Paní, která se ode mne chtěla nechat uklidňovat, něco vypráví manželovi který na ni celý pyšný čekal s teplou bundou.
 
Pondělí
Koukám na záznam závodu. Norové ho proletěli za 2 hodiny, my nakonec za 6:24. Ale myslím, že teď letíme také, naše mysl a srdce se vznáší ve výšce a vidí každou zatáčku a každý strom na těch padesáti kilometrech. Já viděl vše dvakrát - vždy zepředu a pak i zezadu. Během víkendu jsem se musel odhadem alespoň 3000x ohlédnout. Sakra, takhle mě za krkem po Jizerce ještě nikdy nebolelo!
Ale tohle je dobrá bolest.
 
Musel jsem se dívat za ty, kdo místo pohozených kelímků na občerstvovačce rozeznávají jen nějaké rozmazané červené tečky, kdo nepoznají, jestli je před nimi díra ve sněhu nebo jestli před nimi náhodou nekončí rovná a bezpečná stopa... Nebo nevidí nic. Díval jsem se na svět za ty, kdo si slovem nepostěžují a vrhají se do věcí, do kterých by nešla většina "zdravých".
 
Díval jsem se za ty, které neoblafnete nablýskaným fárem, protože oni vnímají jen váš hlas a cítí vaše srdce. Po půlroce od krátkého vzájemného setkání si vás vybaví i s nejmenšími podrobnostmi, které jste jim vyprávěli. Zeptají se vás na někoho, koho jste jim představili jednou větou během lyžování někdy uprostřed řeči a dokonce krásně vykouzlí i jeho jméno... Jsou chvíle, kdy člověk sám ztrácí zrak kvůli slzám dojetí a ještě se mu z toho podlomí kolena...
 
A o tom to je. Ne o času na stopkách, o medaili nebo o poražených soupeřích.
To je o srdci.
Tak zase někdy někde, Leontinko!
 

 

Google analytics