Jak to je s tím Facebookem aneb Díky, díky, díky!

Jak to je s hezkými fotkami na síti:

1. Příspěvek na Facebooku: "Díky, díky, díky! Člověk se prostě musí odměnit!"
(a lajky od poloviny lidí už lítají, druhá polovina závidí)
 
2. Zákulisí: Několik měsíců se snažím kdesi cosi změnit, nikdo nemá zájem a nikdo neslyší. Dnes ráno jsem si řekl, že to pouštím. Pojedu na hory, budu se starat o sebe. Je krásně, blíží se obleva, inverze, třetí vlna, šestý PES, je třeba se vyzuřit. Blíží se několik tak trochu brutálních akcí, před kterými se prostě pohnout musím. Optimistický plán na dnešek je 40 km, beru i 30.
 
Na jednom parkovišti se málem zahrabu, na druhém taky. Ale jsem tam. Kydnu cosi na lyže a jedu první dva kilometry do kopce, lyže jedou jako blesk, skoro samy. Tedy ne tak úplně, na kopci sotva stojím na nohách. Ale je tu krásně, vyfotím si to. A jedu dál.
 
Na třetím kilometru se změní směr větru a od té chvíle se co sto metrů střídají naprosto odlišné sněhy. Buď smekám nebo drhnu. Naštěstí jedu z kopce. Až k otočce. Do kopce to samé. Navíc z větví začíná padat sníh a párkrát to dostanu přímo do hlavy nebo za krk. Jednou taky do boty a díky tomu zjistím, že ji mám rozepnutou. Teď už i mokrou. Na kopec se vysápu a mířím k ultradlouhé rovině. Opět smekám nebo drhnu. Soupažení mi nešlo nikdy. Začíná mě to nebavit.
 
20.km: Ještě nejsem ani ve čtvrtině vzdálenosti, kterou pojedu na Boboloppetu už za měsíc. Podlamují se mi kolena a cpu do sebe energii. Odhaduju, že vystačí tak na 25. km a tím skončím. Taky dobrý. Ale nějak se mi ještě nechce otočit a tak jedu na průzkum dál. Bylo by to hezké, kdybych nedrhnul, nesmekal a nepadal mi sníh na hlavu. 25.km: Jsem na šrot a ještě musím zpátky. Do kopce. Třicítka padne, pak padnu já a zbývajících 5 kilometrů už nějak doklepu.
 
30.km: Cíl splněn. Smekám, drhnu, sníh už nepadá, zato ve stopě šel pes. Ne PES, ten sem nedohlédne. Ale pořádnej hafan a jeho pořádnej páníček šlapal hned vedle, v pásu pro bruslení. Začínám mít mžitky.
 
35.km: Tak jako ve správném maratonu, přichází krize. Bohužel okolo začínají jezdit další lyžaři (hlavně lyžařky) a nesmím na sobě nic dát znát a usmívat se. I tak mnohé z nich začínají hledat číslo na horskou službu, ty bojácnější snad i na policii. Jestli upadnu, nechte mě tady. Stejně nevstanu. 36.km: K autu jsou to už jen dva kiláky z kopce. Cože? že by mi chyběly mizerné dva kilometry do čtyřicítky? Jedu se ještě otočit na támhle ten kopec. Před šesti lety jsem tu při závodě málem zahynul, jdu si vybrat místo pro pomníček. Nahoře už fakt neběžím, jen šoupu nohama. Ale cíl splním!
 
Dole u auta to nakonec dá skoro 41, jsem hrdina. Časově to dalo necelou třetinu toho, co musím zvládnout na mém narozeninovém triatlonu už za pět měsíců. Hrdina! Hrdina klepající se na židličce a deset minut se rozdýchávající, než se přesune za volant. Tam sežeru všechno co najdu. A jedu. A už cestou vymýšlím text k jediným dvěma obrázkům ze druhého kilometru: Díky, díky, díky!

Google analytics