Jak mě na RunTour dostal o 25 let mladší kluk

(Tento zážitek nám zaslala Lenka z našeho týmu dobrovolníků a určitě si ho nemůžeme nechat pro sebe)

Vsaďte se, že nejsem na zajíčky, ani spadlá z jahody na znak, naopak věřím, že i vás ten borec, o kterém se chystám psát, zvedne ze židle - minimálně k účasti na dalších závodech RunTour.

Jmenuji se Lenka, jsem kudrnatá veselá holka a pracuji jako kouč pozitivního myšlení a mentality úspěchu, hlavu mám kreativní zvenku i zevnitř a povídám si s lidmi o jejich vnitřních blocích, vyháníme bubáky z hlavy, stavíme nové vzorce myšlení - a hlavně se z toho radujeme. Ne nadarmo se jmenuji Holásková a mám to slovo láska i ve jménu. To jen ať trochu víte, co jsem zač.

Povím vám pěkně popořádku, jak jsem se vyloupla na pardubické RunTour a jak mě emoce zas jednou pořádně dostaly. A pak že prý s dospělými emoce už tolik nemávají, řečičky… Buší mi srdce i teď, když píšu tenhle článek.

Už dlouho jsem chtěla spolupracovat s pořadateli sportovních akcí a být osobně tam, kde se s mentalitou úspěchu perou všichni borci. A tak mne nepřekvapilo, když na mne z internetu doslova vypadla nabídka na dobrovolnickou práci při běhu RunTour v Pardubicích. Naším koordinátorem byl Mirek Kronika z Hradce Králové, který vedle účasti v týmu RunTour vymýšlí i další sportovní akce pro veřejnost na suchu, na vodě, na sněhu. Mimo jiné je autorem jedinečného Modroběhu pro autistické děti. Jak uvidíte, vše do sebe zapadne.

Rychle jsme se s pořadateli dohodli a já už se těšila na svoji pořadatelskou premiéru. Vše šlo jako po másle.

V den závodu mě nadchla perfektní organizace. Vše odsejpalo a hned jsme byli pracovní super parta. Jééé, to já ráda tuhle sounáležitost, kdy živý řetěz pomáhajících si lidí tvoří zřetelný pozitivní výsledek!

Před závodem jsem měla na starost přípravu občerstvení, krájeli jsme stovky kilogramů ovoce a chystali jsme pro závodníky litry ionťáku.

Pak přišla na řadu výpomoc na startu. Držet startovní pásku pro mne byla velká čest a zároveň přímá konfrontace s mentalitou úspěchu a touhou překonávat limity. A to já taky móóóc ráda.  

Nádhernou radostnou energii měly děti, které se na startu doslova tetelily a nemohly se dočkat až vyběhnou na trať. Pak jsem byla u startu závodu na 5 a 10 km, kde v první řadě startovali šampioni z minulých běhů. Jak by řekla moje kamarádka (ona se pozná :-) ), samí hezcí kocourci. Ale to bych nebyla já, inťoška, aby to se mnou cloumalo. Kluci, fakt vám to seklo, ale nezlobte se, mě dostal letos ještě jiný běžec.

Snad mi to odpustíte a třeba za rok nandáte při dalším RunTour, kterého se zúčastním taky. A pojďme všichni vzít toho borce, o kterém vám chci říci, jako vyzývatele.

No a kdo že mě tak moc chytil za srdce, že jsem uprostřed závodiště brečela radostí a hrdostí, že právě jemu můžu dát účastnickou medaili? Byl to jeden z nevidomých běžců startujících s podporou nadace Leontinka. Kluk někde ze začátku druhého stupně základní školy. Ani nevím, jak se jmenuje. Chjo. Ale na jeho odhodlání běžet a doběhnout, na to nikdy nezapomenu. Ani na to, jaký obdiv jsem k němu cítila.Ta emoce se nedá popsat několika slovy - obrovská vůle, chuť žít, nakopat zadek všem překážkám, vydržet, nevzdat to. Dokončit a nekompromisně žít svůj sen. Přesně to, o čem tolik mluvím s klienty. Navíc koncentrováno v jednom malém slepém klukovi. Krásně mi v cílové rovince ukázal, že to jediné, co nás dělí od našich snů a cílových pásek, jsme prostě jen my samotní.

A já mohla být u toho a sdílet to s ním. Díky, chlape!

On prostě byl to známé “Just do it”.

On byl příkladem toho, že strach je jen emoce, která existuje jen v naší hlavě. Tak proč by měl ovládat náš život? Ať si myslíme, že něco dokážeme nebo nedokážeme, v obou případech máme pravdu, přátelé. Já jdu sama za sebe rozhodně do toho a právě se zajímám o možnost doprovázení postižených při dalších závodech. Nevidomých, autistů, prostě všech těchto skvělých rváčů. Budete tam i vy? Když poběží i tihle kluci, poběžíte i vy a zase o kousek překročíte svůj stín?

Chytněte tu energii, nepochybujte o sobě ani za mák, pojďte se prát se svými programy a strachy. Jde přeci o život.

 

Nevím, jestli někdo tomu klukovi tenhle článek ukáže, jestli se ten malý běžec dozví, že ho holky nemůžou dostat z hlavy, ale tak to je a zůstane.

A vám všem z RunTour, díky i vám za to, že jste mi dali šanci tohle vidět zblízka, přímo z cílové rovinky.

 

Se srdcem fandícím vaším snům,

vaše pořadatelka Lenka

 

Foto: www.run-tour.cz

Google analytics