Fenomén hapina

Můj táta měl staré kolo, kterému se říkalo "hapina". Po usídlení v Hradci Králové jsem pořídil podobné staré kolo a také mu tak začal říkat. Až když jsem se rozhodl tomuto kolu po více než 15 letech provozu udělat mírný facelift, napadlo mne pokusit se zjistit, odkud název "hapina" pochází. A hle, rod pocházející z jižních Čech si toto slovo přinesl z Českých Budějovic. A je třeba dodat, že pro Hradec platí přesně to samé.

(fejeton pro časopis Sem Tam, převzato z webu ydiot.com)

Tak jako zkřížením hotelu a vojenské posádky vznikne veřejný dům, zkřížením rovného terénu a široké zlodějské základny vznikne hapina: dopravní prostředek dostatečně nevzhledný, aby nelákal zloděje, a zároveň dostatečně funkční, aby byl dopravní. Alespoň na rovině. Hapina se dále vyznačuje tím, že rachtá a  létají z ní šrouby.

Hapina je díky přívětivosti placatého terénu čistě českobudějovickým fenoménem, takže nebudějovičtí se mylně domnívají, že hapina je jízdní kolo. Není. Jde o zpravidla o  pohrobka hned několika bicyklů, z jejichž ostatků vznikl stroj zcela nový, mnohdy o netušených a nevídaných jízdních vlastnostech, nemluvě o vlastnostech vizuálních a akustických. Často má hapina pouze jízdní vlastnosti, brzdné ne.

I majitelé hapin se od majitelů jízdích kol liší: zatímco bicyklista je na hlavě vybaven helmou a tělo mu pokrývá moira, v  níž vypadá jako kříženec Vlastimila Harapese a reklamní kampaně, hapinista má na nohou kolíčky, v jedné ruce sedmikilový nákup, ve druhé dvoumetrové prkno a na krku pneumatiku. Bicyklisté se vyskytují zejména ve volné přírodě, na cyklostezkách a v drsném terénu, hapinisté pak uprostřed šestiproudých silnic, prodírají se davy na chodnících, kodrcají se v protisměru na kočičích hlavách nebo bez osvětlení tápají tmou.

Hapinu od jízdního kola odlišuje počet částí, které z ní už odpadly. Když vám z kola sama ulítne první odrazka, pak je nemocné cykloleprou a od kola k hapině již není cesty zpět. Součásti odpadávají většinou v tomto pořadí: odrazky, světlo, nosič, řetěz, sedlo, blatníky, šlapky, přední kolo, majitel, přehazovačka a zadní kolo. Nakonec vždy zůstává zvonek.

V marné snaze předělat své hapiny zpět v jízdní kola je jejich majitelé namísto oprav tuningují nejrůznějšími způsoby: chlupatými dráty, izolepou či kobercovou páskou kolem řidítek, drsnými samolepkami na rámu, pískacími kačenkami namísto zvonků, pletenými košíčky na nosičích či alespoň originálním barevným provedením, které koketuje na jedné straně s metafyzickou barevností maleb Marka Rothka a na té druhé s rozjásaností Michala Davida a Vesmírných lidí.

Pokud jste majiteli nepojízdné hapiny, nezoufejte: kombinací funkčních částí jiných hapin můžete vyrobit hapinu novou, tedy jakousi metahapinu. Apropó, nemáte někdo funkční zadní blatník na starého favorita? V servisu mi řekli, že se už dvacet let nevyrábí. Rád bych ho s vámi vyměnil za zvonek.

(květen 2009)