Chvála protiproudu aneb Hovadům navzdory

Vypustil jsem naši vodáckou minipartičku na řeku a odjel autem do cíle dnešní plavby. Tam jsem měl přes hodinu času do jejich příjezdu, tak jsem si řekl, že jim pojedu naproti na paddleboardu. Pádlování proti proudu bude dobrý trénink, využiju čas, opálím se, a vůbec: bude to dobré.

Už když jsem odrazil od břehu a začal jsem šťouchat opačným směrem než všichni ostatní vodáci, cítil jsem v zádech nechápavé pohledy. Cítil jsem tam i závist, opovržlivé pohrdání, také zvědavost. Tedy - možná tam nebylo vůbec nic a každému bylo úplně šumák kam ten podivín jede, ale alespoň ta představa zahřála…

Vody v řece bylo málo, o to složitěji si hledala mezi mělčinami svoji cestu a o to prudčeji tam tekla. Takže hned v prvním takovém úseku jsem se musel zasmát: podobně praštěné nápady jen tak někdo nemá.
Tedy - možná má, ale ta představa zahřála.

Chvíle, kdy bylo potřeba překonat protiproud, byly krušné. Prkno neposlouchalo, pádlo jen drhlo po dně a každý záběr znamenal posun pouze o několik mizerných centimetrů. Jsem na to celkem zvyklý, ale i tak to byl výživný trénink. Ruce, záda, břicho, celý člověk - všechno dostávalo zabrat. Na malém prostoru velký přínos. Ta představa opravdu zahřála.

Jenže při pomalém pohybu vpřed, zpocený a bez možnosti přestat pádlovat, zjistil jsem nového nepřítele. Asi abych to dnes rychleji vzdal, vrhla se na mne hovada. Byl jsem pro ně snadným cílem a to je velmi potěšilo. Každé plácnutí některé z těch potvor znamenalo vynechaný záběr a tím pádem ztrátu centimetrů v protiproudu. Můj posun vpřed se zase zpomalil. Ale stále jsem se posouval, hovadům navzdory!

Už nešlo jen o hezké projetí nebo účinný trénink svalů. Šlo o princip! Zvolil jsem si úkol, cestu, cíl. Postup byl pomalý. Byl bolavý. Objevili se nepřátelé. Vypadalo to, že jsem se zastavil, někdy jsem jel i vzad. Několikrát jsem musel do vody a prkno popotáhnout. Telecí nápad.
Ale zároveň nešlo se otočit. Za co bych stál? O to rychleji bych pak jel pryč od svého cíle! Stačilo jen vytrvat, vydržet trochu bolesti. Překonat obtížné úseky a trochu si odpočinout v tišinách mezi nimi. Před další mělčinou si ji pořádně prohlédnout, zvolit správnou taktiku a dodržet plán průjezdu. Případně plán operativně pozměnit, ale stále mít zrak upřený na mírnější proud tam v dálce přede mnou a ze všech sil se snažit jej dosáhnout. O to šlo. A šlo to.


Na řece jsem nebyl sám. Za hezkého počasí vyjelo dost vodáků a občas jsem je potkával, jak si sedíc v kánoi užívají. Polehávali v lodích, občas cáknuli pádlem do vody. Pánové galantně řídili lodě a dámy se na přídi opalovaly. Hospoda byla před nimi. Pohoda.
A proti nim se objevil podivín na prkně,  proti proudu. Někteří nechápali, někteří pozdravili, někteří možná záviděli. Oni jeli vytyčenou a danou trasu, spolu se všemi dalšími lidmi, a najednou potkají šílence v protisměru.

Ve chvílích, kdy se řeka utišila, odjeli všichni protijezdci a hovada nabírala síly k dalšímu útoku, užíval jsem si zasloužené pohody. Ticho a stín pod korunami vysokých stromů. Teplé sluneční paprsky a vodoměrky pobíhající po hladině. Občasný průlet ptáka těsně nad vodou. Šplouchání vody o břehy. V tu chvíli jsem si ke svému protisměrnému nápadu gratuloval.

Posledních pět minut! Potřeboval jsem být včas u auta a přestože se naše skupina v protisměru ještě neobjevila, plánoval jsem otočku a návrat. Ruce bolely, kus cesty jsem ujel, obrátím se za támhletou zatáčkou, i kdybych tam naše ještě neviděl. Domluva byla jasná, mám být v čase Č na místě a slovo dělá muže.

Za zatáčkou byla rovinka a na ní: naši! Dokonalá organizace, dokonalý příběh jízdy proti proudu. Radost jsme měli všichni a přestože jsem si hodinu užíval své jinakosti, po splnění úkolu jsem se rád otočil a spolu s ostatními jen tak plynul s proudem směrem k hospodě. A naopak jsem si užíval, že jedeme stejným směrem. Ono je hezké být jiný, ale jen vocamcaď pocamcaď, že?



A proč tento vodácký příspěvek píšu uprostřed zimy? Jednak jsem jeho koncept teprve nedávno našel uložený v tradičním počítačovém balastu a chtěl jsem jej už dlouho dokončit.
A hlavně: je jasné, že nepíšu jen o proudu řeky a jen o obtížném hmyzu komplikujícím nám život. Všichni máme poblíž někoho, koho si můžeme dosadit do příběhu o cestě proti proudu i po proudu. Prudiče a překážky překonáváme nejen v zimě.

Kdo by to byl řekl, co toho za hodinu na vodě člověk vymyslí!

 

Google analytics