BoBoloppet - all in one!

Délka trati jako na Vasově běhu.
Na zádech přes 3 kg zásob jako na Birkenbeineru.
Překrásná trať jako na Jizerské.
Slunce jako na Marcialonze.
Modelky ve stopě jako na Piastech.
Pocity jako v masochistickém salonu.
Všude lidí jako na Václaváku.
Spousta známých jako doma.
Startovní číslo jako na Světovém poháru.
No neber to!
 
 
Každý zdravý mladý chlapec má touhu stát se hrdinou (nemluvím o generaci Z, u té nevím o vůbec žádné touze). A kromě zplození syna, postavení domu a zasazení stromu je dobrou příležitostí k hrdinským skutkům třeba triatlonový železný muž - a nebo v zimě Boboloppet, "závod pravých chlapů", vynález Máry Pazderského
 
U příležitosti moji celoroční narozeninové párty jsem se přihlásil, stanu se chlapem! Poprvé a naposledy. Respektive poprvé a navždy!
Pořídil jsem nové lyže, akční batůžek, něco málo najezdil a těšil jsem se.
Tři týdny před akcí jsem chytil covida. Slaboučkého, ale zatrnulo mi. Byl jsem drsně a totálně vyobcován z kruhu mých nejbližších, tak jsem v ajnclíku posiloval a četl motivační knihu. Týden před akcí jsem vylezl z karantény, trochu se svezl na lyžích a velmi nepříjemně si otlačil malíček na noze.
 
V den závodu jsem vyrazil do Bedřichova. Jen tuším co mě čeká. Vlna nadšení a života se rozlije hned za Turnovem, kde vykoukne sluncem zalitý vrchol Ještědu. Vítej doma v normálním světě!
Z Liberce k tratím už jedu v proudu bílých oktávek s áčkovou značkou. V podstatě taky normální... V půl osmé zbývají na hlavním parkovišti 3 volná místa. Lyžování není pro postelové povaleče!. Jedeme krokem, policie bliká, chaos začíná. Je tu celá Praha a půlka Čech. Já se štěstím a klidnou hlavou najdu klidné a levné parkování jen pár desítek metrů od startu a opět se usmívám. Usmíváme se i s posádkou vedlejšího auta, což jsou zkušení boboběžci. Doluju z nich rozumy, jsou sdílní. Trochu mi zatrne, když si jeden balí čelovku. Ajaj.... Nu což, kdyžtak svítí měsíc. Ale můj turistický plán na max. 9 hodin a ideálně za 8,5 hodiny by měl být naplněn ještě za světla.
Balím hromadu jídla, spoustu pití, odhazuju oblečení, bude teplo. Peníze na případnou polívku či čaj u bufetů. Nebudu to hrotit, klidně si zastavím. Ještě se vracím do auta pro zapomenutý klistr (jedu klasicky, vždyť je to loppet!)
 
Start! Závod je kvůli covidu virtuální, ale úplnou náhodou se tu sešlo všech 200 přihlášených závodníků v podobnou dobu. Červená čísla na sobě, nakonec i já ho natáhnu. Vyjíždíme v 15 sekundových intervalech. Po 100 metrech točîme do kopce po zmrzlém rozšlapaném mlatu, takže před celým startovním polem se škrábu nahoru a chci závod vzdát. Naštěstí po chvilce začíná stopa a můžu chytat tempo. Hm. Otlačený malíček začal zase bolet. Kolem prolétávají skejtaři, ani nepozdraví, tohle je ten pohodový závod? Tak tedy vyladím tempo podle nich a po kilometru už nemůžu. Naštěstí kilometrů zbývá už jen 89. To potěší.
 
Po šesti kilometrech a prvním sjezdu po Hrabětické louce přecházíme bez lyží silnici. Jakmile se sehnu k vázání, ze špatně zavřeného batohu mi přes hlavu přeletí láhev a dvě jablka. Strčím je zpátky a frčím z kopce k Josefodolské. Po dostatečně dlouhé době si uvědomím: v batohu jsem měl i klistr - nevypadl mi taky? Nevím, zjistím to až někde zastavím. Ale nálada je o dva stupně dole a začínám řešit způsob jízdy tak, abych co nejvíce šetřil vosk na lyžích. Desátý kilometr, já už nemůžu a nemám nejspíš čím přimazat. Prý oslava narozenin, haha! Naštěstí není jen smutno, na hrázi přehrady se přede mnou závodník zahákne špičkou za zábradlí a málem se přes něj odporoučí k vodě. Zmítá se přede mnou a já mu s úsměvem vynadám, že jestli kvůli němu prohraju, bude zle. I jinak je po smečce skejtařů celkem pohoda. Občas někdo z výletníků povzbudí, s číslem budíme respekt. Nejhřejivější to je před Kristiánovem, kde rozeznám ředitele Jizerské 50 pana Kouckého. Střetneme se pohledem, tak tedy slušně pozdravím a on mne povzbudí. Minulý týden za skvělého zimního počasí Jizerku pro veřejnost zrušena, dnes za skvělého jarního počasí míjíme mnoho virtuálních závodníků, kteří si ji projedou i tak. Pan Koucký vypadá trochu smutně, ale bere to očividně jako chlap. Na Kristiánově piju a koušu jablko, on mne předjíždí a zase se vidíme. "Tady vždycky máte občerstvovačku, tak vidíte, že ji dodržuju!"  Protože i já si dnešek započítám jako virtuální Padesátku. "Haha, tak si užij závod!"
Ještě zkontroluju telefon - nemám zprávu z domova, třeba "Drž se!"?. Nemám. Asi nemá čas. Už dlouho nemá čas...
OK, stoupák na Rozmezí pojedu rozumně. Jsem jen na začátku. A navíc - klistr jsem opravdu vytratil. Řeším co s tím udělat. Naštěstí můj servisní tým (já sám) pracoval dobře a máza je zatím dobrá. Ovšem oteplí se!
 
Na nejvyšším bodě jsem cobydup, je krásné počasí. Ve sjezdu se přede mne do stopy nacpe slečna s číslem, která dokonce krásně voní. Tenhle závod se mi začíná velmi líbit!
Voňavá slečna si odplivne a odsmrkne přímo přede mne a na skejtech zmizí vpředu. Nu což, honit se za ní nebudu. Stále nevím jak rychle mám vlastně jet, abych vydržel. Teď je to vcelku jedno, začíná dlouhý sjezd směrem k Mariánské hoře. Nechávám to jet podle libosti a konečně dojíždím i pár klasiků.  Brzdi! Nezávoď! Jedeš teď dlouho dolů, takže pak budeš muset zase hodně nahoru! Zpomal, pitomče!
 
Mariánskohorské boudy. Tady jsem se kdysi na základce poprvé stavěl na běžky. Zamáčknu slzu. Nebo slzím proto, že mám v nohách dvacku a žádná velká pohoda to není? Jsem v údolí, ani ne ve čtvrtině, kondice nic moc, nemám klistr. Aspoň je krásně. A při zastávce musím pochválit za skvělé kuřecí řízky svůj catering. Čili mne samotného, Radka neměla čas. Zpráva na telefonu žádná. No jo, asi ještě spí.
 
Jedeme dál. U protržené přehrady získávám cenný skalp, dostávám se před velkou partu závodníků. Zatočili totiž ke kiosku. Já ho vynechávám, ještě je brzo. Přibývá výletníků, převážně asi borců z bílých oktávek s áčkem. Občas zaslechnu rozhovory různých junior accountů, kteří mají na všechno názor a s každým jej neustále vykomunikovávají. Radši vypínám a jedu. Ano, vypínám celkově. Všude okolo spousta povědomých tváří, ale já zjišťuju, že i pozvednutí hlavy a případných pár slov je ztrátou energie a mám obavu, že se mi jí dnes nebude dostávat. Vždyť nemám ještě ani 30 km! Davóza se stupňuje a víc než soustředěný závod je to spíš slalom mezi rodinami, páry, horskými kmety. Tihle lidé museli stát v koloně snad už od Turnova, aby se sem dostali, tak si to náležitě užívají. Třeba támhle ta paní v protisměru, co manželovi hůlkou ukazuje nějaký kopec před sebou. Tedy hrotem přímo proti nám! Já to vidím z dálky a uhnu, ale zrovna mě míjí závodník 180 a ten se málem napíchne. Oba se zasmějeme a klesáme do údolí.
 
Ve sjezdu dojedu krásný zadek v růžové kombinéze. Jaj! Trochu si to vylepším, svezu se a pokochám se. Zavolám dopředu: "Drž hůlku, popotlačím Tě". Asi jsem nevolal moc zřetelně, protože zadek se lekne a vztyčí. Je to mužský v bauerovském oblečení! Ach jo. Zklamaně se odpíchnu a málem narazím do dalšího zadku, do 180. Divím se, co blbne u cesty. Ale on si na průkazku razí průjezdní kontrolu, kterou bych bez něj přehlédl. Díky, chlape!
Stoupáme na Jizerku. Slunce pere do svahu a začínám pěkně klouzat. Přichází chvíle pro přimazání klistrem, který leží někde na šestém kilometru ve sněhu. Rozhodnutí je jasné, v Márově stánku na Jizerce koupím náhradu. Jistě by mi tam jen přimázli, ale nevím co mne čeká a musím mít vosk s sebou.
 
Je tady k dispozici čaj a sušenka, kupuju klistr a hned jej mažu. Peníze na polívku jsou v čudu, ale aspoň mám klid, že to nějak zvládnu. Vždyť už zbývá jen závěrečných 50 km! Tohle absurdně vtipné uvědomění a máza způsobí, že jinak psychicky poměrně náročná Promenádní cesta je o poznání příjemnější. Až na davy výletníků, kterým se mi už nechce vyhýbat. Potřebuju vzpruhu. Po dalších 5 km přemýšlím co si zobnout. Blížím se ke Smědavě. Při míjení skupinek se snažím tvářit drsně a hledám obdiv v jejich očích. Spíš to vypadá, že někteří by mi radši dali ránu z milosti. Potřebuju vzpruhu, sakra!
 
Na Smědavě je ohromný dav, naštěstí si v něm všimnu u cesty dvou fialových hostesek, které rozdávají cosi od Milky. "Holky, potřebuju toho celou tašku!". Dostanu dvě tyčinky, které mají cenu zlata, i když bych si je normálně určitě nekoupil. Hned je do sebe nacpu cestou k Paličníku. Tady jsem ještě nikdy v životě nebyl a vlastně i proto jedu BoBoloppet! Uklidím papírky do batohu, zkontroluju telefon (co myslíte?) a chystám se rozjet. Zezadu vidím blížit se povědomou postavu a ona je to Radka Tkáčiková! Po nehodě v Himálaji v podstatě invalida, který všechno zvládá a který se mi skejtem přiblížil. Tak to ne! Žádná slabost! Radka mne mine a vzdálí se mi na 50 metrů. Nechávám si od ní stálý odstup. Už jsme spolu něco zažili a bylo by o čem mluvit, ale zdá se mi, že jsme na tom oba stejně. Šetříme síly. Nepřipadám si nespolečenský, lidi mi však jsou ukradení. Jen když v jednom stoupáku potkám po letech jinou kamarádku, houknu na ni. Pozná mne a za 15 metrů zastaví. To je moc daleko. "Závodím, nemůžu se nijak bavit, užívej dne!" Fakt už moc nemůžu. Do cíle 35 km, teď to začne. Na vrcholku u Paličníku se odpíchnu, lyže jedou dobře. Odteď už vím jen o jednom velkém kopci, vypadá to nadějně. Tento výlet se daří! Začínáme se potkávat s mladým závodníkem 80, po holkách už radši nekoukám. Vždyť  stejně mám jednu doma a ta všechny ostatní hravě strčí do kapsy. I když teď nemá čas.
 
A já mám času dost. Kolem kiosků projíždím s drsným výrazem, aby všichni viděli! Hned za rohem zase svěsím ramena. Při druhém průjezdu Smědavou u cesty zase stojí obě fialové slečny, automaticky jedu k nim a vyžebrám další tyčky. Miluju Milku!!!
 
V nejhorším kopci těžce oddychuje 80, má krizi. "Vzal sis u holek čokoládu?"   "Tam někdo dával čokoládu?"  Jo, holenku, musíš se ještě učit, že prostě potřebuješ sežrat co se dá.
Dalších 15 km se s osmdesátkou občas potkáváme a těšíme se do cíle.
 
Pod stoupáním na Olivetskou horu stojí závodnice a říká lidem okolo: "Myslela jsem, že porod bylo to nejhorší co jsem zažila. Teď už vím, že jsem se pletla." Dávám jí s úsměvem jednoznačně za pravdu. Ještě v kopci mne povzbuzuje jakási výletnice a ochotně mi říká: "Kolik vás ještě pojede? Za vámi je nějaká slečna."  Paní, tohle jsem nechtěl slyšet!!! Zakleju a zrychlím.
 
Slečna (ta s tím porodem) mne nakonec stejně dojede na rovinách a při občerstvování na poslední kontrole, neboť bruslí. V následujícím stoupáku naopak chválí moji klasiku, která jí připadá tak lehká... Ó, díky! 
 
V posledních 5 kilometrech už si užívám triumf a vím, že budu chlapem. Trochu mi to chce pokazit čísi pes, který si ve sjezdu od Buku čupne přímo do mé stopy a koná velkou potřebu. OK, chlap musí něco překonat, i když to smrdí! Dolů z kopce už to je hračka a jsem v cíli. Časový plán je s přehledem splněn, trvalo to prý těsně pod 8 hodin, včetně skoro 50 minut zastávek. Mám to za sebou.
 
 
Krásný výlet. Krásné pokračování narozeninové párty! Gratulace k narozeninám i Márovi, neboť BoBoloppet vznikl právě před deseti lety jako oslava jeho třicetin. Po dojezdu jsem mu šel pogratulovat k dalším logickým kulatinám, ale řekl mi, že mu je letos 19. A to je dobře, protože vidíme, jak se dá pěkně mládnout. Do toho jdu taky. S drsným orlím pohledem. Aha, cože? Orlí pohled? Tak na ten nejostřejší si ještě počkáme. Párty totiž nekončí. Triatlonový Iron Ýgl tu je přesně za 5 měsíců!
 
Jo - a zpráva na telefonu později nakonec byla a odměna doma taky!
 

Google analytics