Sůl nad zlato

Prý moc solíme. Sůl pro nás není zdravá. Tak pravil někdo, komu velmi záleží na našem zdraví, kdo to všechno ví líp než my. I zavedly se nějaké normy a v jídelně, kam chodíme na obědy, začala být jídla nemastná a hlavně neslaná. Přistihnul jsem se,  že můj výraz u oběda nápadně připomínal to, jak se tvářili hodovníci v pohádce Byl jednou jeden král, kdy král Já První také věděl vsechno, vyhnal Marušku a sůl vysypal do vody.

A není to jen můj dojem. Po usazení ke stolu a prvních soustech lidé pravidelně zase vstávali a hledali jedinou slánku, která kolovala po jídelně. Ti předvídavější si začali automaticky brát do jídelny vlastní sůl. Na výdejním okénku jídelny se časem objevilo několik dalších slánek a mnozí, včetně mne, je automaticky používají ještě u okénka, aniž by ochutnali, protože už prostě vědí.

Smiřoval jsem se s tím do včerejška. Včera mi došlo, že někdo, kdo se možná naobědvá úplně jinde než v nemastné neslané jídelně, nás plebejce zase dostal. V tom zautomatizovanem rituálu u výdejního okénka jsem si málem posolil i palačinky se šlehačkou a čokoládou.

Jo, bez soli to nebude nikdy ono. A čím budeme solit? To nevíš, ty přetrhdílo. Cos udělal s naší soli?