Pygmalion EET

Dnes bylo krásné jarní prosluněné ráno, napadlo mne koupit hezkou květinu a hned ji také doručit. Prostě čistá radost, život, veselé květinářky atakdále.
Stánek s květinami hned před nosem.

Květinářky tam byly, aranžovaly kytice, ve vázách krásné čerstvé růže. Ovšem bylo dvacet minut před otevírací dobou a já trochu spěchal. Žádný problém, všichni budeme mít radost z dnešního rána ještě než se vůbec otevře. Nasadil jsem úsměv a přistoupil k pohodové konverzaci.

"Dobrý den, vidím, že máte ještě zavřeno, ale nutně bych potřeboval jednu růži."
"Já vám ji nemůžu teď prodat."
"Jenom obyčejnou, bez dekorace, jeden kousek, je to opravdu důležité."
"Já musím počkat, než mi naběhne pokladna."
"A jak dlouho to bude trvat?"
"Minimálně deset minut."
"Hm, to už musím být jinde, to už bych nestihl."
"Bez pokladny vám ji nemůžu prodat."
"Tak já vám tu nechám peníze, vy mi dáte růži a až to naběhne, dáte si peníze do pokladny."
"Jenže já vám nemůžu dát účtenku."
"Já nechci účtenku, já chci růži."
"Ale já vám ji musím dát."
"Nemusíte, já ji vůbec nepotřebuju."
"Já vám tu účtenku musím prostě dát."
"Ale já to na vás neřeknu, mně to je úplně jedno, jestli mám nebo nemám účtenku."
"Bohužel, zkuste to za těch deset minut."
"Tak uvidíme, nashledanou."

Bylo krásné jarní prosluněné ráno. A já už byl se ztrátou kytičky. A nebyl jsem sám.